Než se vrhneme na povídání o odchovu, měli bychom si nejprve udělat přehled o tom, jaké variety šlechtěných bojovnic vlastně máme. A není lepší začátek, než si udělat malé ohlédnutí do historie a zjistit, kdo a jak vlastně stojí za vznikem základních variet, které jsou pro nás v dnešní době již v podstatě samozřejmostí.
Po mnoho let byly bojovnice pro svoje predispozice k boji šlechtěny čistě za účelem tradičních rybích zápasů, především v Thajsku. Tito takzvaní „fighteři“, kteří mají své předky v divokých formách bojovnic, byli chovateli „utvářeni“ za účelem vyšlechtění budoucího šampiona ringu "na život a na smrt". Ceněnými vlastnostmi v těchto liniích byla především agresivita, síla, vitalita, velikost, barva, a dokonce i styl boje jednotlivých ryb.
Díky tomu, že tito chovatelé selektovali ve svém chovu ryby za vidinou určitého cíle, docházelo k prohlubování různých genetických vlastností. Nedílnou součástí šlechtitelské práce je tzv. inbreeding (příbuzenská plemenitba). Právě díky tomuto procesu došlo v některých liniích k upevnění odlišností, mezi které patřilo např. prodloužení hřbetní, řitní a ocasní ploutve u některých jedinců. Postupem času se také začala v těchto liniích mírnit jejich agresivita. To vše některé chovatele přivedlo k myšlence chovu především pro vzhledové vlastnosti rybek a období druhé poloviny 19. století se tak stává jakýmsi mezníkem pro začátek chovu bojovnic především pro jejich krásu, nikoli za účelem zápasů. Tedy takového chovu, jak ho známe dnes.
Později, kolem roku 1960 se podařilo chovatelům v Indii vyšlechtit ryby s výrazně širší hřbetní ploutví, zdvojenou ocasní ploutví a kratším tělem, dnes v závojové formě označované jako „Doubletail“. Nežádoucí efekt zkráceného těla chtěli chovatelé z jejich chovu co nejvíce eliminovat. Rozhodli se tedy míchat do těchto linií opět klasické „jednoocasé” ryby a vnést tak do chovu novou krev, která by zkracování těla potlačila. Výsledkem bylo, že potomci z takových výtěrů měli silnější stavbu ocasní a hřbetní ploutve. Hřbetní ploutve si navíc měla tendenci do jisté míry zachovávat širší základnu, což bylo velmi žádoucí.
Roku 1960 se také Američanovi jménem Warren Young podařilo vyšlechtit bettu s ještě delšími ploutvemi než doposud, kterou pojmenoval po své ženě Libbi („Libbi-bettas“). Youngovy ryby s nadšením kupovali lidé po celém světě, dokonce i chovatelé v Asii, kteří se následně začali předhánět v produkci co do počtu, to do barevnosti těchto ryb. Dlouhoploutvé bojovnice se pro svůj půvab staly v krátké době velmi populární po celém světě. Vývoj původních „Libbi-bettas“ se časem formoval a dnes tyto rybky známe již pod označením „Veiltail“. Právě vznik této variety byl prvním krokem k výstavním formám bojovnic.
Záhy se v chovech objevila také závojovoá forma Doubletailů a přibližně ve stejnou dobou (tedy období nástupu prvních Doubletailů a Veiltailů) se podařilo německému chovateli, Dr. Eduardovi Schmidt-Fockemu vyšlechtit první „Deltu“. Tato bojovnice se vyznačovala symetrickým trojúhelníkovým tvarem ocasní ploutve.
V roce 1967 se skupina chovatelů rozhodla založit tzv. International Betta Congress (IBC). Díky tomuto uskupení se začalo více dbát na symetričnost a poměr ploutví vůči tělu ryby, aby ji délka a tvar ploutví nijak neomezovaly v pohybu. Zároveň se začal pomalu vytvářet jakýsi ideál krásy. V dnešní době je IBC nejznámější mezinárodní organizací spojující chovatele z celého světa a podle standardu IBC se posuzuje na mnoha mezinárodních výstavách.
1.png){kind=logo}
Roku 1980 známí američtí chovatelé bojovnic Peter Goettner a Paris Jones vyšlechtili tzv. „Super deltu“. Tento typ bojovnic se vyznačoval dlouhými, neobyčejně plnými ploutvemi, kdy úhel roztažení ocasní ploutve v imponaci dosahoval až 160°.
Potomky těchto ryb si v roce 1984 do Francie dovezl chovatel Guy Delaval a rozhodl se u ryb získat ještě mohutnějšího oploutvení. Roku 1987 se mu podařilo dosáhnout tehdy zcela nemyslitelného cíle. Vyšlechtil bojovnici s úhlem roztažení ocasní ploutve neuvěřitelných 180°.
Tohoto významného pokroku ve šlechtění se chytili Laurent Chenot a Rajiv Masillamoni a společně se snažili o upevnění těchto úžasných 180° ocasních ploutví ve svých liniích. Nebyli však příliš úspěšní, neboť ryby byly již značně poznamenané inbreedingem. Samci měli problém stavět hnízda, nebo nedokázali správně obejmout samici při tření. Po mnoha pokusech s různými rybkami se však nakonec těmto dvěma francouzským chovatelům podařilo odchovat rybu (samce), která měla matku z Delavalovy linie a Doubeltail otce z americké linie. Tohoto samce pojmenovali R39. Při imponaci dokázal roztáhnout ocasní ploutev do 180° a byl vytřen s velkým počtem samic z chovů Chenota i Masillamoniho. V potomstvu se objevilo pár dalších jedinců s tímto rozpětím ocasní ploutve ve tvaru půlměsíce („Halfmoon“). Přesně tak totiž americký chovatel Jeff Wilson pojmenoval tyto ryby a nadšený začal s Chenotem a Masillamonim spolupracovat. Tito tři chovatelé poté roku 1993 slavnostně představili své odchovy Halfmoonů na floridské IBC výstavě v Tampě, kde jejich chovanci získali nejvyšší ocenění „Best of Show“ a započali tak éru Halfmoonů, kteří se postupem času stali bez nadsázky nejoblíbenější varietou vůbec.
Na následujících fotografiích z archivu pana Masillamoniho (za jejich poskytnutí mu ještě jedno velmi děkujeme!) je zachycen přímo zmíněný samec R39 (první fotografie) a další dva samci z této linie.
Mezi poměrně mladé variety se řadí Crowntail (v překladu doslova „korunní ocas“). Tento tvar oploutvení byl vyšlechtěn indonéským chovatelem Ahmadem Yusufem roku 1997, který mu dal také jméno, které nese dodnes. Je zcela nezaměnitelnou varietou, vyznačující se výraznou redukcí ploutví mezi jednotlivými paprsky.
Vývoj šlechtěných bojovnic neustále nabírá nové trendy, objevují se další formy a ty stávající se zdokonalují. Vznikají také kombinované variety, např. Crowntail plakat, Doubletail halfmoon, nebo v současné době jednoznačně nejpopulárnější Halfmoon plakat.
Vznikly celosvětové uznávané standardy, podle kterých se ryby hodnotí na výstavách. Standardy se neustále vyvíjí a snaží se spojovat pomyslný ideál krásy do ucelené podoby. A to nejen ve smyslu krásy pro lidské oko, ale také s ohledem na vitalitu a zdraví ryb. Jako v chovu jiných druhů zvířat i zde dochází k „přešlapům“ vlivem přešlechtění, které už rybkám brání v plnohodnotném životě. S těmito negativními jevy se v rámci standardů také pracuje a zodpovědní chovatelé po celém světě usilují o to, aby jejich chovné linie byly jednak co nejkrásnější, ale také co nejzdravější.
O jednotlivých varietách si povíme podrobněji v následujících několika článcích. U každé si popíšeme, jaké znaky jsou pro ni charakteristické, jak k ní přistupovat v rámci šlechtění a v neposlední řadě si vždy ukážeme fotografie, jak by měly dané rybky vypadat.
Text: Jiří Krupička & Pavel Jícha
Autoři a zdroje fotografií/obrazů:
1. (úvodní) kresba - z knihy Tropical fish, Lucile Quarry Mann, Sentinel Books Publishing, Inc. New York, rok vydání 1954
2. obrázek - z knihy Akvarijní ryby, Ivan Petrovický, Aventinum, rok vydání 2014
3. oficiální logo IBC
4. fotografie - Rajiv Masillamoni
5. fotografie - Rajiv Masillamoni
6. fotografie - Rajiv Masillamoni
7. fotografie - z knihy Akvaristika, Karel Polák, Státní zemědělské nakladatelství, rok vydání 1989